A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Bulharsko - Cestopisy

Zájezdy před rokem 1989 (Sluneční Pobřeží 1978, Zlaté Písky 1984, Balaton 1985)

Vzpomínky na organizovanou zájezdovou turistiku před rokem 1989. Zárověň se srovnávají 3 různé koncepty z tehdejší doby. První je kompletní zájezd s CK, druhý je zájezd s charterovou dopravou pořádaný odbory a nakonec zájezd s vlastní dopravou rovněž pořádaný odbory.

Tak jako mnoho jiného zboží a služeb byly i zájezdy do zahraničí před rokem 1989 nedostatkové. Pamatuji se například, že když bratr chtěl s kamarády někdy v roce 1987 nebo 1988 na zájezd k moři do Jugoslávie (tj. do Chorvatska), tak museli vystát frontu Jindřišské ulici před CKM v okamžiku, kdy se zájezdy začaly prodávat.
(Pozn. pod čarou pro mladší ročníky: Nedostatkovost byla ovšem poněkud komplikovanější jev než by se zdálo. Na první pohled by sí jí člověk ani nemusel všimnout. Pokusím se to vysvětlit na příkladě jízdních kol. Nelze říci, že by v tehdejších prodejnách „Jízdní kola, šicí stroje“ kola prostě nebyla. Jenže bylo možné si bez problémů koupit pouze výrobky značky Liberta a Ukrajina a ty skoro nikdo nechtěl. Lidé většinou chtěli kola značek Favorit a Eska, které ovšem běžně k dostání nebyla. Totéž samozřejmě platilo i o zájezdech. Lidé chtěli k teplému moři, takže na zájezdy do Jugoslávie a Bulharska se musela vystát dlouhá fronta. Na zájezdy k moři do PLR a NDR asi tak dlouhá fronta nebyla, pokud vůbec nějaká byla? Nedostatkovost by byl jistě námět na zajímavou ekonomickou studii na témata polouzavřené ekonomiky, centrální cenotvorby, skryté inflace, Mc Gilfenova statku, barterového obchodu atd., ale to již přesahuje tento text. Konec poznámky pod čarou.)
Důsledkem nedostatkovosti byla mimo jiné existence nestandardních prodejních kanálů. V případě zájezdů to byly odbory. Tehdejší odbory (tzv. ROH) byly jedna ruka s partají a samozřejmě i se zaměstnavatelem, takže ani náhodou nehájily zájmy zaměstnanců proti zaměstnavatelů. Zabývaly se tedy jinými činnostmi. Organizování zájezdů v ROH nebo aspoň zajištění a zprostředkování jejich prodeje přes ROH byla v postatě jistá forma odměňování, něco jako jsou dnes zaměstnanecké benefity. Příčinou neuspokojené poptávky bylo hlavně to, že zájezdy byly sami o sobě docela levné, s ohledem na množství peněz mezi obyvatestvem. Pokud však zájezdy přeprodávaly odbory, tak na cenu dávaly ještě nějaky příspěvek a ve výsledku byly zájezdy pro toho, kdo je od ROH získal velice výhodné.

V roce 1978 si rodiče pořídili zájezd k moři do BLR (dnes Bulharsko). Detaily toho jak ho získali nevím, ale je praděpodobné, že šlo o zájezd Čedoku získaný přes ROH matčina zaměstnavatele. Jenže otec na zájezd odjet nemohl. Nevím přesně zda nedostal na příslušný termín dovolenou nebo byl nějaký problém s kádrováky nebo co. Mimochodem takoví jako vojenská správa nebo některá kádrová oddělení se tehdy zajímaly i o cestování lidí do socialistické, tedy formálně spřátelené, ciziny. Takže když otec na dovolenou jet nemohl a poukaz již byl získaný i zaplacený, tak jsem jel na dovolenou já. Mělo to výhodu v tom, že jsem se ulil posledních asi 10 dní před prázdninami ze školy. Do Burgasu jsme letěli charterem, ktrerý zajišťovaly ČSA. Můj první let v životě se uskutečnil v zajímavém letadle Il 62, byla to klasická sovětská konstrukce se čtveřicí motorů na zadní části trupu letedla. Pamatuji se, že tehdy ještě neexistovaly nástupní mosty a i k velkému letadlu se muselo jet od odbavovací haly na plochu autobusem. Kromě toho si vzpomínám, že v charteru nebyl zasedací pořádek, takže bylo věcí ostrých loktů získat místa v přední části letadla. Ubytováni jsme byli ve velice slušném hotelu s plnou penzí vč. nápojů a navíc byly v ceně nějaké akce jako například večerní návštěva taverny s nějakým tím vínečkem a zábavním programem. Protože, ač dítě, měl jsem poukaz pro dospělého, tak se vínečko dostalo i pro mně :-) . A co si ještě kromě pláže a moře vybavuji? Tak především známé brandy s názvem „Sluneční pobřeží“. Potom výlet do rybářské vesnice Nessebar, kam sice jezdila křídlatá loď, ale dalo se tam dojít i pěšky. Dále soutěž o Miss a Mister Slunečního pobřeží, kterou vyhrál český pár, zjevně tam tehdy čechů jezdilo mnoho. Ale i němců nebylo málo a mnozí i z NSR, možná že to byla pro ně možnost setkat se se svými příbuznými z NDR.

V roce 1984 jsme letěli na nějaký odborářský zájezd do Varny, abychom se rekreovali na Zlatých Pískách. Letěli jsme v tehdy velmi rozšířeném Tu 154. Ubytování bylo ve stanech, které tam odbory měly postavené celou sezonu a střídaly v nich jeden turnus za druhým. A co si vybavuji ze své druhé a zatím poslední návštěvy Bulharska? Především to je jogurt v cca. půllitrových skleněných obalech. Konec konců jogurt byl vynalezen právě v Bulharsku, tak je logické, že ho tam měli a byl dobrý. Dále si vzpomínám na cennově výhodné alkoholické nápoje především brandy, které jsme tam popíjeli. Tedy bratr ne. Ten dával přednost volejbalu a ůspěšnému balení nejhezčí holky z našeho turnusu. Já sice mám radši vdolky nežli holky, ale i já jsem si třeba všiml, že tam existovala nudistická pláž. Nevím zda byla oficiální nebo jen trpěná, ale bylo to porvé, kdy jsem něco takového viděl. Země, kde vládli komunisté byly totiž docela prudérní. Nemohu říci, že by se mi ten zájezd nelíbil. Nicméně dovolená u moře není zrovna můj šálek čaje, takže od té doby jsem 26 let na žádnou dovolenou k moři nevyrazil.

V roce 1985 jsme jeli do MLR (dnes Maďarsko) na Balatonu do Siófok. Bylo to nepochybně opět od ROH. Ubytování bylo v nějakém kempingu a doprava byla vlastní. V té době jsme neměli auto takže jsme cestovali vlakem. Tehdy existoval přímý sezóní spoj z Lipzig do Fonyód, určený zjevně především pro občany NDR cestující k Balatonu. Nicméně vlak zastavoval i v Praze, takže pokud se sehnaly místenky, tak se dal použít jako přímé spojení z Prahy až k maďarské náhražce móře. Nádraží Franze Kafky ještě neexistovalo, ale možnost bezúvraťového průjezdu Prahou ano. Proto vlak z Lipzig do Fonyód zastavoval jenom na tehdejší stanici Libeň horní nádraží, kde jsme do něj před půlnocí nastoupili. Zbytek noci a půl následujícího dne jsme strávili na nepříliš pohodlných sedadlech vagonu. Ani nevím proč jsme nemohli cestovat v ubytovacím voze. Je možné, že jsme se snažili ušetřit, ale stejně dobře je možné, že se lehátkové lístky prostě sehnat nedaly. Na kalnou vodu mělkého jezera Balaton si neustále pamatuji, ačkoliv jsem u něj od té doby nebyl. Kupodivu si nevybavuji nic ze stravování, jakkoliv je maďarská kuchyně vyhlášená. Je možné, že jsme si vařili sami z místních surovin? Kdo ví. Kromě koupání si pamatuji na stolní tenis, který bylo možné v kempu hrát a také jsme ho snad denně hráli. A byla to mimochodem poslední rodinná dovolená, které jsem se musel jakožto neplnoletý zúčastnit.

HISTORICKÝ DODATEK:
Na netu je možné si přečíst různé bláboly sebevědomých primitivečků, jakože např.: „Před rokem 1989 bylo v Československu povoleno jenom 5 státních CK.“ Nejsem sice historik, ale v té době jsem žil a studoval, takže se bez nároku na 100% přesnost pokusím sestavit následující historický dodatek.
Výše zmíněná věta obsahuje spor již sama o sobě. Pokud by byly CK státní, kdo by je povoloval? To jako že by si je povoloval stát sám sobě? Je to samozřejmě trochu jinak. Je zajímavé, že samotné státní vlastnictví se tehdá ani moc netraktovalo. V předrevoluční době se s oblibou používala formulace socialistické vlastnictví, které se dle tehdejší teorie dělilo na dvě základní formy a jednu formu doplňkovou. První základní formou bylo vlastnictví společenské, které bychom snad dnes mohli stotožnit s tím vlasnictvím státním. Šlo především o spoustu n.p. (národní podnik), mezi CK to byl v první řadě známý Čedok. Ovšem druhou základní formou bylo vlastnictví společné, což byla všemožná družstva. Ty existují i dnes a patřila a patří svým členům, takže v jejich případě určitě nelze formálně hovořit o státním vlastnictví. Vzhledem k tehdejší existenci družstevní CK Rekrea nelze tedy říci, že by všechny CK byly státní. A i u CK, které patřily politickým a společenským organizacím, jako např. CKM, Sport-turist a Auto-turist, je formulace „státní CK“ minimálně diskutabilní. Nicméně na druhé straně konečně nabývá na smyslu ta část formulace, která říká, že „CK byly povoleny“.
A další nepřesností ve výše zmíněné větě je počet CK před rokem 1989. V tehdejší ČSSR jich působilo 9 nikoliv 5. Je pravda, že 3 z nich byly jen v SSR (dnešní Slovensko), ale i tak na ČSR (dnešní ČR) jich zbývá 6 a nikoliv 5. Těch 6 českých CK si troufnu i vyjmenovat: Čedok, Rekrea, CKM, Sport-turist, Auto-turist a Balnea.
Navíc, jak jsem ve svých vzpomínkách nepřímo zmínil, tak formálně nízký počet CK není všechno. Totiž činnost, kterou dnes smí dělat jen CK (tj. nabídka 2 a více cestovatelských služeb vcelku - což je nejčastěji spojení dopravy a ubytování), tehdy dělaly nejen CK. Tuto činnost bylo možné zaznamenat u již zmíněného ROH, ale i u oddílů a odborů TJ (TJ znamená tělovýchovná jednota), dále třeba u DPM (dům pionýrů a mládeže) a u dalších společenských organizací. Osobně si pamatuj, jak jsme jezdili do Krkonoš přes TJ RH Pce, která vlastnila postarší autobus RTO a 2 horské chaty v Horní Malé Úpě.
Na závěr bych se chtěl pokusit o roztřídění relevantních pojmů z té doby do skupin, které k sobě patří. Přičemž z každé skupiny byla potřeba nejvýše jedna položka, podle toho, do které země se cestovalo. (Pozn.: nezohledňuji diplomatické a pracovní cesty, protože do těch jsem tolik neviděl, i když např, razítko „AB služebnaja“ jsem v pase měl a používal ho, ale to až po roce 1989.)
1) cestovní průkazy: cestovní pas; občanský průkaz doplněný cestovní přílohou
2) zajištění prostředků: devizový příslib; pozvání do nesocialistických zemí; zájezd od CK
3) povolení vycestovat: výjezdní doložka
4) povolení vstupu do cizího státu: visum; organizovaný zájezd do SSSR; pozvání do SSSR
5) celní dokument: celní a devizové prohlášení
ad 1) OP s cestovní přílohou platil jen do blízkých spřátelených zemí, výhodou bylo, že OP měl skoro každý a získání cestovní přílohy bylo podstatně snažší než získání pasu. Osobně jsem cestovní přílohu neměl, protože hned v 16 jsem si pořídil pas. No a do 15 let jsem cestoval jen s rodiči a děti tehdy byly zapsány jak v pasu tak i v OP rodičů.
ad 2) Devizový příslib bylo potvrzení SBČS, že dotyčnému smění před vycestováním nekonveribilní Kčs za konvertibilní měnu resp. za dináry. Byla to nezbytná formalita pro individuální cesty na západ a do Jugoslávie, pokud člověk neměl příbuzné na západě, kteří by mu konvertibilní finanční prostředky poskytli. Vycestovat na západ a do Jugoslávie bylo možné pouze s „legálně“ získanými finančními prostředky. Součástí zájezdu s cestovkou bylo i kapesné, takže organizovaných cest se devizový příslib netýkal.
ad 3) povolení vlastního státu k vycestování je dnes ne zcela pochopitelné. Týkalo se to jen nesocialistických zemí a zjevně to souviselo s tím, že většina z lidí, kteří se rozhodli vystěhovat se, k tomu preventivně volili nelegální postup emigrace kvůli důvodné obavě, že legální pokus o vystěhování by jim byl zamítnut. Stát se tedy asi snažil tyto lidi předem vytipovat a preventivně jim možnost nelegálního vystěhování tj. emigrace znemožnit.
ad 4) je zajímavé, že do teoreticky nejspřátelenějšího státu nebylo možné jen tak individuálně přicestovat. Bez cestovky a bez pozvání bylo nutné udělat aspoň jakoby organizovanou turistickou cestu, např. mít v pase razítko „AB Obmen“.
ad 5) celní deklarace byla potřeba vždy, byla zásadně písemná a pokud si dobře pamatuji i kolkovaná. Zapisovalo se do ní, co člověk vyváží s sebou do zahraničí (vč. peněz). Na hraničním přechodu to bylo potvrzeno, aby při zpáteční cestě nikdo nemohl lživě tvrdit, že předmět který nabyl v zahraničí měl již při cestě tam.

další cestopisy
Komentáře
0
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@